Stavba polikliniky? Šla bych do toho znovu

Když jste se po pětadvaceti letech strávených na klinice rozhodla postavit si vlastní kožní ambulanci, koho jste oslovila?

Nejdříve jsem se obrátila na firmy v Mělníku a okolí, ale protože jsem žena a nemám moc zkušeností se stavařinou, neuměla jsem nabídky zdejších firem dobře vyhodnotit. Navíc v nich vždy byly nějaké plánované ceny s dodatkem, že se konečná cena může za určitých podmínek navýšit. Z žádné nabídky nevykvetla konečná cena, bylo to vždy plus minus. Bála jsem se, že se celá stavba může prodražit o statisíce korun. A takové prostředky jsem neměla.

Potřebovala jste vědět konečnou sumu?

Ano, už kvůli jednání s bankou. S tou jsem byla dohodnutá tak, že mi dají takovou sumu, kolik to bude stát. Vsadila jsem na hypotéku a potřebovala od stavebních firem férové jednání, protože by mi nikdo žádné peníze do rozpočtu „nepřilil“.

Jaká byla další úskalí, na která jste při výběru stavební firmy narážela?

Zástupci firem sem často přišli a řekli: Tady máte nějakou nabídku, ale stejně to ani nezkoušejte, to nezvládnete. A dodali, že mi dají večer tolik a tolik peněz za pozemek, kde měla budoucí klinika stát. Nechtěli pro mě stavět, chtěli zkrátka jen ulovit můj pozemek. Bylo to docela divoké. Samozřejmě jsem se takovým lidem ani neozvala, ani nevím, co bych jim řekla.

Co vás při rozhodování navedlo na montovanou dřevostavbu?

Byly to dva momenty. Jednak u nás v ulici ve Velkých Přílepech postavil Haas Fertigbau dům už před několika lety. Jeho majitelé jsou s ním velmi spokojení a sousedka mi říkala, že bych měla jít právě do montovaného domu. Minimálně proto, že se dozvím tu konečnou cenu, kterou jsem potřebovala. A pak mi poradil také další soused, je to stavebník, který opravuje mosty, výškové budovy apod. Říkal mi, abych neřešila stavbu, že komerční objekty stejně mají být co nejjednodušší, aby se do budoucna, kdybych to chtěla prodat, dalo něco odmontovat, namontovat, zbourat, postavit jinak. To mi rozhodnutí usnadnilo.

Začala jste tedy hledat, kdo by vám dřevostavbu postavil?

Zjistila jsem, že nejblíže je firma Guzman. Maximálně mi vyhovovala komunikace s panem Kazíkem, s nímž nebyl problém domluvit se i večer nebo o víkendech, což byla při mém pracovním vytížení velká výhoda. Nabídl mi cenu, která byla velmi seriózní a pevná na příštích devět až dvanáct měsíců, tedy do doby, kdy jsem si měla vyřídit všechno papírování okolo domu. Nejenže z ceny necuknuli, ale vycházeli mi vstříc úplně ve všem. Když jsem něco potřebovala, zavolala jsem panu Kazíkovi, který vše potřebné zařídil. Fungovalo to od první do poslední chvíle.

Jak stavba probíhala?

Především jsem měla v lidi od Guzmana velkou důvěru. Už na začátku jsem prozradila, že stavbě nerozumím, věřila jsem, že mě nenatáhnou. Dělat chytrou jsem nechtěla, profesionál stejně vždy pozná, jak se věci mají. Má důvěra byla oprávněná. Pan Kazík mi pomáhal i s vyřizováním záležitostí okolo stavby, protože se stavělo v místě, kde už jsou domy, bylo to tedy komplikovanější. Povzbuzoval mě, abych prošla celou tou džunglí problémů. A to, co mi nabídli a na čem jsme se domluvili, splnili.

 Potěšila vás rychlost výstavby?

Velmi. Bála jsem se, že budu z okna polikliniky, kde jsem ještě pracovala, koukat na to, jak mi to tady zdí. Měla jsem představu, že zedníci budou držet pivo v ruce a říkat: Prší, teď nic dělat nemůžeme. To byly moje největší obavy. Jenže s dřevostavbou to bylo úplně jinak – za pět dní byla hrubá stavba na světě. Lidé, kteří na kliniku přišli v pondělí na odběry a v pátek pro výsledky, nevěřili svým očím, co to vedle vyrostlo. V pondělí tu nebylo nic a v pátek stál dům. Když to všechno spočítám, tak od začátku stavby do chvíle, kdy jsme otevírali, uteklo zhruba půl roku. Navíc se stavělo přes zimu, od srpna či září do dubna, což by u zděné stavby byl problém.

Jak jste spokojená nyní?

Maximálně. Do zděné stavby bych nešla, znovu bych vsadila na dřevostavbu. Líbí se mi třeba, jak je tu v zimě teplo, a spotřeba je přitom minimální. Klinika je rozdělena do čtyř částí, nahoře je dermacentrum a fyzioterapie s kosmetikou, dole kožní ambulance a lékárna. Máme tu horkovod, vlastní kotelnu, každá část má vlastní měřáky. Já ve své části platím asi deset tisíc ročně za teplo, což je úžasné. Přitom moje oddělení má asi 110 metrů čtverečních. Když to někomu řeknu, nikdo mi to nevěří.

Když se ohlédnete zpět, udělala byste to znovu – odejít z polikliniky a postavit si vlastní kliniku?

Určitě ano, protože tehdy jsem měla na poliklinice malý prostor. Kdybych si to nepostavila, stejně bych se musela rozhodovat co dál. Třeba si pronajmout ordinaci, jenže to by mě také mohla čekat rekonstrukce a podobně, aniž bych měla jistotu, že v těch prostorách budu moct zůstat dlouhodobě. Pak by peníze za rekonstrukci letěly z okna. Je to jako s bydlením, ve vlastním mám prostě jistotu do budoucna. Navíc poliklinika, která je za rohem, nemá kožní oddělení, není to přímá konkurence. Mám s nimi také velmi dobré vztahy, vždyť jsem tam dělala pětadvacet let. Posíláme tam lidi na laboratoř, rentgeny – spolupráce je dobrá. A pacientů máme hodně. Nenasycenost lékařských služeb je veliká, nesedíme s rukama v klíně a nečekáme, až někdo přijde.

Neuvažujete v této souvislosti o rozšíření kliniky?

Kdepak, takto je to ideální. Všechny části dobře fungují, daří se nám, není důvod něco měnit. Maximálně nějaké drobné úpravy nebo třeba vymalování. A ani to není s Guzmanem žádný problém – nemůžu si dovolit zavřít přes týden, kdy je všední provoz, a tak jednoduše přijeli v pátek a vymalovali přes víkend. Chtěla bych i touto cestou panu Kazíkovi a firmě Guzman poděkovat. Není to tak, že by postavili dům a řekli: Sbohem. Nikdy nehráli mrtvého brouka, cokoliv jsem potřebovala, to dokázali vyřešit. Je fajn, že se mi i bez kontaktů ve stavebnictví podařilo najít takovou společnost.